další kousek 1.kapitoly .)

14. července 2011 v 15:22 | michie zakatsu |  Nekonečný život v pralese
->celý článek :)

Všechno jsem mu vylíčila, dokonce i moje plány.Nevypadalo to , že by byl moc nadšený a řekl mi : ,, Slečno,nejste na to ještě moc mladá a nezkušená, aby jste se sama vydala na plavbu po Indickém oceáně?Byla by vás škoda,milá dámo." Opět se na mě usmál a součástí úsměvu byl opět zlatý zub.Odpověděla jsem mu : "Nebojte mám to promyšlené, všechno mám nachystané,nic se mně nemůže stát."
"To by jste si ale teda musela udělat námořnický kurz.Moc rád vám to zařídím." Spiklenecky na mě mrkl a dal mně na sebe číslo,že mu mám zítra zavolat.
Všechno běželo jak po másle.Pro jistotu jsem si udělala aji kurz plavání,kdybych se náhodou zřítila do oceánu.Brr..ne,proč by se to mělo stát zrovna mně?Jsem děsná pesimistka.
O dva týdny později,den před tím,než jsem se sama měla vydat na plavbu jsem zjistila, že jsem si zapomněla udělat ještě jeden nezbytný kurz.Najednou se to na mě všechno hrnulo a chtěla jsem se na všechno vykašlat.Seděla jsem na balkónku mého pokoje v penzionu a dívala se do dáli na moře.Představovala jsem si, jak jsem tam někde sama v bouři a ve vlnách..Byla tady možnost,že si objednám soukromé letadlo nebo vrtulník nebo loď, aby mě tam bezpečně dopravili,ale nechtěla jsem.Co bych potom psala do mé dobrodružné knihy?Na tomto by nebylo nic dobrodružného.Ne,rozhodla jsem se,že si udělám další kurzy a vydám se na cestu.
Uplynul už skoro měsíc a já se mezi černochama cítila nesvá a kupodivu se mi stýskalo po mámě.Po té její nádherné vůni od Gucciho i po těch jejích hebkých a lesklých zlatě blonďatých vlasech…ale ne, jsem velká holka,tohle je můj osud.Další den jsem byla rozhodnutá,že se vydám na cestu.Není to přece zas tak daleko.Ani se nemůžu ztratit.Mám na to čtyři kurzy,naštěstí se mě tam neptali,na co potřebuji umět řídit loď.Bývalý kapitán Arnold se o mě opravdu bál.Říkal , že jsem tvrdohlavá, že si myslel, že si dělám legraci, že je to moc nebezpečné,ale slíbil,že to nikomu nepoví,protože by mě to určitě zakázali.
Byla jsem ráda,že je tady někdo bílé barvy,nic proti černochům,ale sama v cizí zemi..
Byl to opravdu příjemný muž,ani v nejmenším se nepodobal mému majestátnímu otci.
Vroucně jsem se rozloučili,objali a já jsem se vydala na cestu.Byla jsem plná vzrušení a adrenalinu,ale také velkého strachu a rozpaků,že to nemůžu zvládnout.
Moje loď nebyla ani moc malá,ani moc velká.Mám hodně peněz, a tak jsem si mohla dovolit větší luxus.Mám tady podpalubí,kde mám útulný pokojíček.V pokoji mám jen postel, na kterou jsem si ještě před plavbou položila mého malého medvídka Pú.Potom tam byla už jen malá světle modrá komoda na oblečení a malé okýnko.Na zemi byla laminátová podlaha do béžova a na ní malý růžový kobereček a stěny měly béžové barvy.Byl to opravdu skromný pokojíček, jako malá komůrka.Když jsem vyšla z pokoje,byla tam úzká, ale poměrně dlouhá chodba.Na druhé straně byl záchod a sprcha a po bocích byly schody na palubu a dveře do malé kuchyňky,kterou jsem si hned zamilovala.Na palubě jsem měla lehátko,kde jsem odpočívala a opalovala se,většinou se sluchátkama v uších.
Můj den na lodi probíhal asi takto:ráno jsem se probudila,šla jsem na záchod a vyčistit si zuby.Potom jsem šla do kuchyňky,dát si mléko a jogurt,kterých jsem měla velkolepou zásobu.Potom jsem se převlékla ze spacích kalhot a svetru,který jsem měla,protože tam v noci byla celkem zima,do plavek a na to jsem si dala jen šortky.Byl duben a začínalo tady být opravdu teplo,ale foukal silný vítr a já se bála,aby mě nenavedl jinam,než chci.
Přes den jsem řídila loď a po hodinách jsem ji vždycky vypnula a dávala si šlofíka.
Byl perný den, a tak jsem se vyslíkla do plavek a chtěla jsem se smočit v moři,ale neměla jsem na to odvahu.Kdo ví,co pode mnou plave za příšery…Proto jsem si lehla jako každý den na lehátko a tvrdě usnula.Probudilo mě až lomcování s lodí.Lekla jsem se,protože kolem byla úplná tma.Bála jsem se,že někde uklouznu a že spadnu do vody.Bolelo mě břicho,protože jsem byla nervózní a protože jsem měla hlad.Po čtyřech jsem se plížila po palubě.Pak jsem si uvědomila,že mám na ruce svítící hodinky.No moc to nepomohlo,ale aspoň jsem trošku viděla.S hrůzou jsem si uvědomila,že je teprve půl páté, a že není tma,ale silně zataženo.Nevím co bylo horší,jestli to,že jsem sama na moři, a že za chvíli asi začne silně pršet nebo že jsem měla křeče v břiše.Rychle jsem rozsvítila palubní světlo a slezla do podpalubí.Loď se nadmíru houpala a já už myslela na nejhorší…Seděla jsem nehybně na posteli a litovala,že jsem se díky své tvrdohlavosti dostala do problémů.Po chvíli jsem ovšem samou únavou usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama